Brahms na bouřlivých vlnách Hélène Grimaud7. 3. 2014 22:30 Svatava Barančicová Česká filharmonie pozvala do svého abonentního programu 5., 6. a 7. března francouzskou klavíristku Hélène Grimaud. V Praze se před lety zapsala do historie tím, že odmítla hrát na Pražském podzimu kvůli neshodám s jeho ředitelem, což vedlo po vlně medializace až ke zrušení festivalu (podrobnosti včetně těch o dalším, nakonec rovněž neuskutečněném loňském vystoupení klavíristky v Praze najdete zde). Nic to však nezměnilo na vřelém vztahu pražského publika ke slavné pianistce, na kterou bylo po tři večery v Rudolfinu vyprodáno. Vystoupila v druhé části večera s Brahmsovým 1. klavírním koncertem d moll. Českou filharmonii řídil Jiří Bělohlávek, a nebyl by to ani on, kdyby klasicko-romantický program neokořenil i něčím pikantním z dvacátého století: tentokrát zvolil Hindemithův Koncert pro dřevěné dechové nástroje, harfu a orchestr. Neoklasická skladba se stala vítanou příležitostí pro pětici vynikajících českých instrumentalistů (flétnistka Andrea Rysová, hobojista Vladislav Borovka, klarinetista František Bláha, fagotista Tomáš Františ a harfenistka Jana Boušková), členů České filharmonie, kteří v ní předvedli bezchybnou virtuozitu, skvělou souhru a velkou chuť do nesnadných hudebních výzev. Jako druhá zazněla toho večera Schubertova Symfonie h moll „ Nedokončená ". První věta byla plná dramatických zvratů, v dynamice, tempech, samá emocionální vzepětí. Orchestr pod vedením Jiřího Bělohlávka vše vystihl velmi plasticky a inspirativně. Druhá věta pak byla vyloženě něžná, ve ztichlých místech hrály smyčce obrazně řečeno „po jedné žíni", hodně jemně. U Schuberta přitom musím zmínit vynikající průvodní slovo Vlasty Reittererové, které se v programu – ve snaze objasnit posluchačům všechny možné důvody Schuberta k nedokončení jeho symfonie – podařilo napsat téměř minidetektivku. Po přestávce se již natěšené publikum dočkalo Hélène Grimaud, na svůj střední věk (čtyřicet pět let) vypadá velmi svěže, jako děvčátko. Na pódium přišla v bílém kalhotovém úboru, v uvolněném etno stylu a v nízkých kotníčkových semiškách, prostě nedělá si žádné násilí v tradičních společenských šatech. Francouzská pianistka je také vyznavačkou ekologického životního stylu, spisovatelkou a aktivistkou za lidská práva. To všechno se v ní organicky snoubí a vyzařuje i z jejího charisma, jímž oslnila řadu svých fanoušků. Pokud sledujeme její hru, není na ní pozoruhodná ani tak technika, tou dnes ohromuje řada -náctiletých talentů, nemá ani výjimečný tón. Asi nic jí není vzdálenější než pedantsky vycizelovaná virtuozita. Na své publikum působní hlavně originalitou a silou osobnosti. Během koncertu se uzavírá do svého světa, má zavřené oči, něco si šeptá do klaviatury, mimoděk vydává zvláštní hrdelní zvuky. Před nástupem klavíru soustředěně krouží horní polovinou těla, jako se šaman dostává krouživými pohyby do transu. Křehký půvab děvčátka, které usedlo ke klavíru, se ukáže být jako matoucí ve chvíli, kdy naplno popustí uzdu robustnímu zvuku a chlapsky udeří do kláves. Její hra je nejčastěji označována za impulzivní, silně emocionální, vybočující z hranic. Kdybychom ji měli charakterizovat jejími vlastními slovy, asi by se hodil citát: „ Špatnou notu zahranou s elánem vnímáte úplně jinak než chybu udělanou ze strachu." Má ráda hudební extrémy, rubato a nové překvapivé frázování. V Brahmsově Koncertu č. 1 d moll předvedla v první větě velkou dynamiku a prudký vpád klavírního tématu do střední části.